Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 XI n

Jan Benda

Vystěhování mělo probíhat odděleně po politických a náboženských skupinách a každému seskupení měla být přenechána vnitřní organizační činnost. Jaksch s Taubem se odvolávali na zkušenosti a žádali, aby funkcionáři strany byli opatřeni poloviční plnou mocí k vedení nezbytných jednání v zahraničí. Vedle toho požadovali podporu svým aktivitám od jednotlivých ministerstev a zastupitelských úřadů, což mělo prospět i k řešení československého vystěhovaleckého problému. Analogické východisko spatřovali i pro případ židovské emigrace. Mimoto se dožadovali řešení transferu pro nezbytný kapitál. Za záležitost rozhodujícího významu pro všechny uprchlíky z obsazených území pokládali pravidla opční otázky. „Vystěhovalci se nechtějí vzdát s těmito kroky práva na opci.“ Otázku opce měla vláda vyřešit recipročně. „Byl by to vrchol tragického osudu, kdyby naši vystěhovalci museli vydat do světa jako „Staatenlose“ (tj. bez státní příslušnosti), ačkoliv byli ochotni bránit zemi se zbraní v ruce.“ K vyjasnění všech otázek byli připraveni jednat v meziministerské komisi pro uprchlíky. DSAP přisuzovala otázce opce velký význam. Především na základě vyjednané opční smlouvy mezi republikou a Německem nemohla žádná osoba, která dříve měla státní příslušnost jednoho ze jmenovaných států, zůstat bez státní příslušnosti. Jiná situace by nastala, pokud by některý ze států připravoval revizi státního občanství, tehdy by potenciálně hrozila možnost vycestování jako „Staatenlose“. Příslušné nařízení o revizi státního občanství vláda přijala na konci ledna 1939. Další návrhy a podněty vyložili představitelé DSAP na jednání vystěhovalecké sekce Ústavu pro péči o uprchlíky K otázce zmocnění pro Jaksche je třeba uvést, že funkcionáři strany byli záhy k vedení potřebných jednání vybaveni poloúřední plnou mocí. Zmíněná zamýšlená koncentrace sociálnědemokratických uprchlíků na Moravě se provedla až na konci druhé republiky.

Situační zprávy z prosince popisují, že v řadách německých sociálních demokratů panovala zoufalá nálada. Stejné pocity zachytila i relace z brněnské hromadné ubikace. „V ubytovně navíc vládla depresivní nálada, bezvýchodnost, neboť lidé se neměli čím zabývat, navíc vládl pocit, že lidé se z Brna nevystěhují, neboť leží daleko od centrály v Praze. Byl nedostatek kuřiva, ženám se nedostávalo mýdla, takže byl problém udržet čistotu.“

Značný počet dělníků – příslušníků strany, kteří se politicky neexponovali, zůstal v obsazeném území a kromě nich další počet sociálních demokratů přesídlil z vnitrozemí do okupovaného území v naději, že tam nalezne práci. Policejní hlášení popisovalo případ 15 knihtiskařů a sazečů z Ústí n. L., z nichž zaměstnání dostal pouze jediný. Navíc se o něm dodatečně zjistilo, že byl již dříve tajným členem strany SdP. Podobná kritická situace s opatřováním práce existovala i u jiných povolání. Ne- bylo proto překvapením, že na území republiky zbylí němečtí sociální demokraté usilovali o vystěhování. Při emigračních „procedurách“ se údajně objevovaly značné potíže pro „árijské“ sociální demokraty, neboť měli být upřednostňováni židovští příslušníci strany. Českoslovenští sociální demokraté nabídli německým soc. demokratům vstup do Národní strany práce. Na nabídku reflektovalo jen několik příslušníků strany, poněvadž ostatní vyčkávali na vyjasnění politických poměrů.

Podle zprávy z konce prosince 1938 uvažovala řada příslušníků strany v uprchlických táborech ve Světlé nad Sázavou a Dolní Krupé o odchodu z republiky ze „zoufalství nad nerozhodností jejich vedoucích činitelů ve věci emigrace do západních států“. Chtěli se proto vrátit do svých dřívějších domovů zabraných Německem. Jednotliví členové se vyjádřili opovržlivě o vedoucích činitelích strany v Praze, především o poslancích Franzi Köglerovi a Siegfriedu Taubovi a vytýkali jim, že se dovedli postarat pouze o předáky a nekompromitované sekretáře, zatímco lidé, kteří konali „službu s puškou na hranicích“ měli být utěšováni pěknými slovy a drženi v táborech. „Zatímco oni duševně chátrají a propadají postupně zoufalství, předáci si sedí v teple v zahraničí.“

Dokladem měl být tragický příběh činovníka strany, okresního vedoucího Republikánské obrany (Bezirksführera der Republikanischen Wehr) Ernsta Laufkeho, kterému v táboře v Dolní Krupé zemřelo dítě na záškrt, a proto se v zoufalství a rezignaci odebral do Podmokel, kde byl ihned zatčen a dopraven do koncentračního tábora. Z pěti dalších uprchlíků, kteří se tamtéž vrátili, byli dva zatčeni. Přesto se na ubikacích udržoval jistý optimismus a doufalo se, že slib daný vedením bude dodržen a všem se podaří do Vánoc emigrovat. „Déle nehodlají čekat a třeba pěšky půjdou do Prahy a tam si to vyřídí s ‚Bonzy‘.“ Náladu německých soc. demokratů podkopávalo především to, že vystěhovalecká akce postupovala příliš pomalu a rovněž nedosahovala dostatečné šíře, aby mohla všechny uspokojit. „Proto počítá se v kruzích stranických také s tím, že dojde v dohledné době k faktickému rozpuštění strany, při čemž se však pomýšlí na to, že by arijské kruhy strany byly semknuty v jeden celek a tento přičleněn ve formě dělnické skupiny nějaké arijské německé menšinové skupině.“

Nedlouho po tomto prohlášení – 22. února 1939 – se na posledním zasedání v Praze vedení DSAP rozhodlo stranu oficiálně rozpustit a vytvořit organizaci Treuegemeinschaft sudetendeutscher Sozialdemokraten (Společenstvo věrných sudetoněmeckých sociálních demokratů) v čele s Jakschem a Taubem, která pak řídila práci v emigraci ve Velké Británii, Skandinávii a Kanadě. Treuegemeinschaft zůstal členem Socialistické internacionály. Přerod z původní strany na novou zahraniční organizaci neproběhl hladce. Na schůzi se projevily dvě skupiny s odlišnými názory, jedna menšinová kolem bývalého předsedy Ludwiga Czecha, která zastávala názor, že rozpuštění strany nebylo oprávněné, neboť ve státě byla celá řada členů strany, kteří by chtěli, aby strana pokračovala, a většinové kolem Wenzla Jaksche, která se prosadila. Podobné memorandum, podepsané senátorem Karl Kostkou, předložila také Deutschdemokratische Freiheitspartei. Ta vznikla z bývalé Deutsch-Liberal Partei in Österreich. Strana měla malou členskou základnu a opírala se o židy v Praze a Brně. Již v devadesátých letech 19. století to byla židovská otázka, jejíž řešení vyvolalo proti straně prudké útoky nacionalistů Schönerera a Wolfa, v jejichž důsledku strana utrpěla značné újmy. Na vrcholu rozkvětu stála v době, kdy v jejím čele byl prof. dr. Bruno Kafka, který měl výhodné konexe s ostatními politickými stranami, a vybudoval vztahy k československé vládě do té míry, že jeho strana byla vždy „mlčky považována“ za vládní. Vnitřní situaci později rozdělovaly rozpory dané vztahem k židovské otázce. Při obecních volbách v roce 1938 kandidovala DdFP v některých městech společně se sociálními demokraty a křesťanskými sociály. Jako alternativu k SdP se DdFP v červenci 1938 podílela na vytvoření Deutscher Wirtschaftsverband, který měl získat sudetské Němce k aktivní spolupráci s Čechy především v hospodářské oblasti.

V Kostkově memorandu se upozorňovalo na nakupení velkého množství příslušníků strany ve vnitrozemí. Všichni z nich měli respektovat úřední nařízení a vytrvat na svých místech v pohraničí. Přičemž při útěku zachránili jen zlomek majetku a byli odkázáni na veřejnou podporu. Protože úřední nařízení bránila v provozu živností, nenabízela se jim žádná perspektiva k obživě na území druhé republiky, proto žádali o podporu odpovědných míst ke snahám strany o rychlé a hladké vystěhování do jiných končin světa. „Jde zde totiž o emigrační problém a o jeho nejpalčivější úsek, totiž o vrstvu intelektuálů. Naše strana skládá se ze středostavovského stavu, tzv. volných povolání (právníci, lékaři, obchodníci, inženýři, stavitelé), pro něž není na půdě nového státu místa.“

Emigraci měl proto podpořit stát. Strana uvažovala především o Velké Británii a jejich dominiích. Nesouhlasili s tím, že se Jaksch snažil zajišťovat místa i pro ostatní německé demokraty, a proto se měl brát ohled také na příslušníky jejich strany. Sami předpokládali vyslání stranické delegace do Londýna v lednu 1939, pro niž žádali podporu od vyslanectví a povolení Národní banky k zaopatření deviz pro cestu. Memorandum končilo upozorněním, že DdFP vždy představovala ak- tivistickou státotvornou stranu.238 Jaksch sice v jednáních neopomíjel

„ostatní“ uprchlíky, ale jak se ukáže z příkladu komunistů uvedeného níže, nejspíše preferoval členy vlastní strany oproti příslušníkům jiných stran. Navíc v rámci DSAP byli zvýhodněni Jakschovi blízcí. Důleži- tou roli však hrál stupeň ohrožení, který byl u předních funkcionářů vyšší než u obyčejných členů. Obě prohlášení spojovala otevřená snaha po rychlém vystěhovalectví příslušníků stran za spolupráce se stáními orgány. Bylo to jen přání, do zimy musely jednotlivé strany spoléhat především na své vlastní síly.

Podle policejní zprávy z prosince 1938 se členové strany DdFP ještě „před krátkým časem“ scházeli v Německém domě k pravidelným schůzkám, kde kolem sebe shromažďovali německo-židovské kruhy z pohraničí a vnitrozemí. Hojně navštěvovaná setkání sloužila k tomu, aby se členům strany poskytovaly informace o současné politické situaci a o provádění opatření ohledně přesídlování a vystěhovávání Němců židovského původu do zahraničí. Na základě důvěrných informací se značný počet německých židů, kteří se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k německé národnosti a po roce 1933 opět přešli do českého tábora, vstoupil „nyní“ do strany „německých demokratů“, kde se snažil docílit toho, aby se zachovala jako samostatná politická skupina, která by poskytovala ochranu „těch Němců a německých židů, kteří nemohou přijíti v úvahu pro event. stranu poslance Kundta.“ Spoléhali na to, že straně bude umožněna existence. „Zvláště se při tom počítá s osobou nového presidenta republiky, který nepřipustí prý k uplatnění nějaké radikální antisemitské hnutí a že umožní klidné řešení židovské otázky, které poskytne německo-židovskému kapitálu, který má kromě toho údajně velké přísliby v zahraničí určitý volný vývoj.“

Uvedené přílivy členstva nemohly vyrovnat úbytek lidí, kteří stranu opustili z rasových důvodů. Finanční destabilizace, kterou ještě podpořilo nevybírání členských příspěvků za rok 1938, a celková proměna vnitropolitické situace potom vedly k úvahám o zastavení činnosti strany. Na důvěrné poradě 20. prosince 1938 v Brně za předsednictví JUDr. Jana Karolína bylo po zvážení všeobecné situace rozhodnuto, aby strana 31. března 1939 zastavila svoji činnost na neurčito a její sekretariát v Brně v Orlí ulici 3 se zrušil. Část členů strany se dostala do Velké Británie, kde vytvořili tzv. Peresovu skupinu, která měla v únoru 1940 160 členů.

KSČ a vystěhovalectví komunistů

Vedení KSČ věrné zásadám „proletářského internacionalismu“ v tisku, ve zvláštních oběžnících a v dopisech vyzývalo členy strany i ostatní pracující, aby poskytovali německým antifašistům všemožnou pomoc a všude vystupovali proti nacionalistickým štvanicím a perzekuci s výzvou „Hajte demokratické Němce před nepřátelskou propagandou!“ z 13. října 1938. Hrdinství demokratických Němců, ale i židů v boji „malého národa za jeho samostatnou existenci“ podle prohlášení vyžadovalo pomoc české veřejnosti. Touto protislužbou měl být získán spojenec pro další „naše obranné zápasy“. Výzvy nebyly směřovány pouze mezi straníky. Již 8. října 1938 žádal ústřední výbor KSČ vládu, aby se ujala německých demokratických uprchlíků, kteří projevili věrnost republice „do poslední chvíle a přinesli ji největší oběti.“ Pomoc neměla být pouze povinností občanů, ale především úřadů.

Tajné zprávy SD popisují stav, kdy KSČ vyžadovala návrat do obsazeného území u všech komunistů, kteří nebyli bezprostředně ohroženi na životě nebo nemuseli očekávat vysoké tresty. Do oblastí, ve kterých byl očekáván plebiscit, se měli vrátit dokonce všichni příslušníci strany i „exponovaní soudruzi“. Členy KSČ, kteří přicházeli v úvahu pro návrat do vlasti, vyhledávali vedoucí funkcionáři strany přímo na ubikacích. Cílem bylo vybudovat znovu ilegální komunistickou stranu v sudeto-německém území. „Mezi jinými byl vydáván propagandistický materiál a sdělení s podpisem komunistická strana Sudet. Měl tak být vyvolán dojem, jako by se tvořila nová, nezávislá komunistická strana,“ uzavírala relace. Od prosince 1938 totiž vystupovala KSČ na obsazeném území pod jménem Komunistická strana Sudet, ale vzhledem k dalšímu vývoji ne dlouho.

Komunistická strana a její okrajové složky prováděly také akci na záchranu Petera Forstera, člena bývalé SPD, uprchlého z koncentračního tábora v Německu, jenž byl vydán úřady druhé republiky do Říše, kde byl vzápětí popraven.

Přesun příslušníků strany do zahraničí byl obtížnou záležitostí. Postupně se podařilo soustředit v sekretariátu Rudých odborů v Biskupském dvoře prozatímní československé pasy pro německé funkcionáře KSČ. Jednalo se nejen o víza, ale také o finanční hotovost, neboť komunističtí vystěhovalci zanechali téměř vše ve svých domovech. Před 15. březnem 1939 se podařilo dopravit za hranice jen zlomek z celkového množství těchto antifašistů. Z tzv. Döllingova komitétu, jenž se staral o nejohroženější členy KSČ a pomáhal jim při výjezdu z ČSR (pomoc při získání víz a cestovních dokladů), v němž bylo registrováno v říjnu 1938 2200 uprchlíků z pohraničí, bylo evakuováno do 15. března 1939 279 funkcionářů a žen s dětmi (249 do Anglie, 6 do Francie a 24 do Švédska). Šaldův komitét umožnil do téhož data výjezd 300 osob. Do Sovětského svazu mohla prozatím odejít pouze nejužší stranická elita.

Uvažovalo se, že se bude týkat členů politbyra zvoleného na VII. sjezdu KSČ v roce 1936. Avšak i tato elitní sestava na konci října 1938 byla zúžena Výkonným výborem Kominterny, a proto od listopadu odešla do zahraničí jen skupina „vyvolených“ kolem K. Gottwalda.251 Řada německých komunistů věřila v možnost vystěhovalectví a pomoc Sovětského svazu. Bývalí představitelé strany z okresů Nejdek, Aš a Kraslice se dostavili 29. listopadu 1938 na sovětské vyslanectví v Praze a domáhali se, aby část komunistických uprchlíků mohla odjet za „existenčním účelem“ do SSSR, a tím byli v nastávající zimě uchráněni před velkou nouzí. Vyslanec Alexandrovskij jim důvěrně sdělil, že se nacházejí na prahu velkých událostí, které nemůže specifikovat, ale bylo by chybou, „kdyby jenom jeden bojovník při nich chyběl.“ V případě nezbytnosti by se jim umožnil odjezd do Ruska. Svůj proslov zakončil větou, kterou dal najevo, že výjezd se odkládá. „Potřebujeme vás tady, tady musíte plnit svoje úkoly…hlavu vzhůru nebudete zapomenuti.“ Přesto se později v SSSR vedle zahraničního vedení KSČ umístilo na 200 rodin sudetoněmeckých komunistů. Grünwald zmiňuje, že do ciziny odešlo kolem 1700 funkcionářů a členů KSČ.

Činnost k sociálnímu zaopatření a přípravám k vystěhovalectví nemohli vykonávat komunisté v klidu, překážely jim různé úřední zásahy – domovní prohlídky, říjnové zastavení a prosincové rozpuštění strany, rovněž likvidace přidružených organizací a stranického tisku apod. Vztah KSČ a jejích pomocných organizací k DSAP byl poznamenán nedůvěrou. Jak uvedl komunista Willy Kapusta z Mikulovska, který se připravoval na emigraci do Jižní Ameriky spolu s dalšími členy RW v Líšni u Brna: „Soudruzi z krajského byra KSČ v Brně nám pomáhali, jak mohli, ale financovat emigraci nemohli. KSČ byla chudá, a proto se štáb RW rozhodl, že požádá o pomoc vedení německé sociální demokracie. V delegaci, která jela do Prahy, byli tři lidé: Windisch, Fischer a Kopp. Ale Wenzel Jaksch pro ně neměl čas. Po delším čekání je na jejich žádost přijal jeho zástupce poslanec Taub, který jim stručně odpověděl: ‚S komunisty nechceme nic mít‘ a audience byla skončena.“ Po 15. březnu 1939 se zmocněnci KSČ a DSAP snažili sestavovat transporty, aby tak prozatím zachránili alespoň ty uprchlíky, kteří měli víza do západních zemí. Nebyl však již vypraven žádný kolektivní transport. Poslední odjel z Prahy v předvečer vstupu německých vojsk. Mnozí němečtí a čeští komunisté přecházeli ilegálně Beskydy za pomoci evangelíků z Místku do Polska, odkud putovali do Velké Británie a Belgie či prostřednictvím sovětského vyslanectví ve Varšavě do SSSR.

Přední komunističtí funkcionáři německé národnosti pracovali v Moskvě, byli to zejména Rudolf Appelt, Bruno Köhler, Robert Korb, Viktor Stern, August Schramm a Rudolf Dölling. Členy zahraničního vedení KSČ se stali Appelt, Köhler a Korb. V sudetoněmecké emigraci v SSSR byli zastoupeni jak funkcionáři a členové KSČ, ale také odborní pracovníci, kteří tam vycestovali za prací v předchozích letech. Řada z nich skončila v sovětských pracovních táborech „gulazích“. Značný počet německých členů KSČ působil v Londýně. Zde pracovali Karl Kreibich, Gustav Beuer, Kurt Babel, Karl Biener a další. Působili v tzv. Beuerově skupině, která vedle komunistů sdružovala také nestraníky a občanské liberály. Měla kolem 700 členů. Na přelomu let 1939/40 seskupovala kolem 600 komunistů z celkového počtu 742 členů. Sudetští komunisté v ní představovali silnou většinu.

Závěrem bude nutné zodpovědět otázku, jakých konkrétních výsledků dosáhly státní a soukromé akce. Jisté statistiky byly již uvedeny. Vyčíslení celkového počtu emigrace z druhé republiky není jednoduché ani s použitím britských pramenů, neboť ty nerozlišovaly mezi říšsko-německými a čsl. uprchlíky. Přesto nabízí detailnější pohled na problematiku. Pokud se odhlédne od neoficiální emigrace, BCRC zajistilo víza pro 2900 uprchlíků z pohraničí a německých emigrantů, z nichž dojelo do Británie k 1. květnu 1939 2146 osob. Mimo pomocné organizace dorazilo do 15. března 1939 400 obyvatel. Protože v údobí od 15. března 1939 do konce dubna 1939 přicestovalo do Anglie dalších 700 utečenců, vychází celkový počet na 1846 imigrantů z ČSR během druhé republiky, z nichž cca. 700 patřilo k uprchlíkům z Německa. Československých emigrantů – tedy Čechů, Slováků, Němců a židů by mělo být kolem 1100 osob.

Do Palestiny se mělo vystěhovat 1300–1400 židů. Do ostatních zemí – Kanady, Švédska, Norska, Finska, Belgie, Holandska a Francie – podle Heumose emigrovalo na 2500 obyvatel. Největší podíl na emigraci z republiky mělo na 3000 německých demokratů. Celková bilance oficiálně organizované emigrace československých státních příslušníků z republiky by měla činit 4900–5000 vystěhovalců.

Přes probíhající emigraci se nepodařilo z republiky vystěhovat všechny migranty, kterým hrozilo nebezpečí. V době vzniku protektorátu se na jeho území nacházelo celkem 32 600 ohrožených uprchlíků (zhruba 600 emigrantů z Německa a Rakouska, 5000 židovských běženců z Německa a Rakouska, 12 500 sudetoněmeckých antifašistů, 14 500 židů z pohraničí). Zatímco do konce druhé republiky emigrovali převážně němečtí antifašisté a židé různého sociálního a profesního statusu, po 15. březnu 1939 k nim přibyli masivně Češi, a to jak politici, vojáci, novináři, tak i představitelé kulturního a vědeckého života.

Recepce a reakce uprchlíků a starousedlíků v období druhé republiky

Přijímání a postoj k uprchlíkům z pohraničí v pohledu vzpomínek a situačních zpráv

Do jisté míry nezmapovaným faktorem problematiky zůstává otázka přijímání utečenců domácím vnitrozemským obyvatelstvem, ale i pohled opačný; recepce a reakce z pohledu samotných uprchlíků.

Určité údaje mohou poskytnout situační zprávy okresních hejtmanů, které v pravidelných týdenních relacích informovaly zemský úřad o náladě obyvatelstva v daném okrese. Přestože nadřízené orgány určily jasné tematické okruhy a otázky, na které měly relace reagovat, nestalo se pravidlem, že všechny položené dotazy byly zodpovězeny. Situační hlášení mají tedy různou obsahovou výpovědní hodnotu. Důvod nespočíval jen v různé míře pracovní odpovědnosti autorů, ale i ve vnitrozemské poloze okresů, to řadu dotazů (např. na život v okupovaném pohraničí) činilo irelevantními. Ne všechny tudíž obsahují charakteristiku vztahu mezi příchozími uprchlíky a starousedlým obyvatelstvem příslušného okresu.

Na druhou stranu branná pohotovost státu přinesla suspendování některých občanských svobod, což zbavilo zpravodajskou službu těch nejdůležitějších zdrojů zpráv. Nekonaly se veřejné schůze a noviny usměrňovala cenzura, proto bylo obtížnější zjišťovat skutečnou náladu a přání obyvatelstva. Muselo se používat náhradních komplikovaných způsobů: mapování různých drobných událostí a rozhovorů jednotlivců.

„Proniknutí do širších vrstev a zejména správné hodnocení těchto zpráv si vyžádá delší doby. Je nebezpečí, aby v novinách určitá prosazovaná tendence nebyla přijímána jako skutečný hlas lidu.“ Vyhodnocování relací tak vyžaduje jistou obezřetnost.

Přijetí mnichovské dohody a postupné etapové odstoupení pohraničního území vyvolalo v české společnosti stísněnost „Na počátku (národ – pozn. J. B.) nemohl zadržet své slzy, ale pak hloubku svého smutku a trpkost svého zklamání ukryl ve své duši,“ vzpomínal Feierabend. Z deprese ze státní porážky, krize českého národního sebevědomí i touhy po odplatě vyrostly podmínky pro vlnu agresivního na- cionalismu.

Reakce na příchod uprchlíků se odrazily v relacích až v říjnu a listopadu roku 1938. Souviselo to především s nárůstem komplikací, které provázela koncentrace velkého množství lidí. V okrese Hradec Králové byli „uprchlíci z pohraničí přijati celkem vlídně“ a veřejnost podporovala úřady v péči o ně. Animozita projevila se pouze vůči emigrantům židovského vyznání, pokud se „hodlali v okrese trvale usadit a pokračovat zde v obchodní činnosti. Tyto jejich snahy narazily na prudký odpor místních kruhů obchodnických a živnostenských.“

Příliv uprchlíků do Moravské Ostravy a na Říčansko vyvolal nárůst protižidovských nálad. Obyvatelstvo na Rokycansku mělo být „roztrpčeno proti vystěhovalcům ze zabraného území, kteří tam příslušejí domovským právem a jsou německé nebo židovské národnosti. Zejména se staví proti vystěhovalým židům, kteří by zamýšleli ve zdejším okrese provozovat nějakou živnost.“ V jihočeské Blatné se objevovala animozita zvláště vůči židovským uprchlíkům. K německým antifašistům se místní obyvatelstvo chovalo sice chladně, ale ne nepřátelsky. Příčinou měl být jejich původ, komunistické smýšlení, ale i vysoká koncentrace uprchlíků v okrese. Starousedlíci požadovali, aby se vystěhovali do zahraničí. Příjezd židovských utečenců do Prahy byl přijímán s „netajeným odporem“, jak uvádělo policejní ředitelství. Veřejnost proto očekávala rozšíření vystěhovaleckých akcí Ústavu pro péči o uprchlíky, neboť nastalá situace měla znepokojovat nejenom živnostníky, ale měla působit nepříjemně i na starousedlé židy, kteří se měli obávat „nepříjemných důsledků“ tohoto přistěhovalectví. Na Novopacku se obyvatelé vyslovovali pro energický zákrok (vypovězení) proti škůdcům republiky, kterými měli být židé a Němci. Nálada mezi lidmi v Poděbradech zůstávala velmi napjatá zvláště vůči německým utečencům a židům. Přispělo k tomu i to, že požadovali zřízení německé školy ve městě. Brzy nastalo uklidnění především kvůli odchodu většiny židovských uprchlíků z města. Jak uváděla policejní zpráva: „Nálada protižidovská v Poděbradech existuje. Byla způsobena zejména vinou židovských uprchlíků, kteří se po svém útěku usadili ve značném množství v Poděbradech a okolí a svým jednáním provokují (narážkami na odůvodněný zákrok Německa v Československu a získáním německé třídy pro děti) a zavdali příčinu k přísné kritice. Nicméně nespokojenost místního občanstva nevybočila v násilné jednání, až asi na dva případy, které však neměly následků.“ Pobyt uprchlíků v Jincích na Berounsku nepříznivě kritizovali místní občané, což ovlivnil návrat záložníků z činné služby, kteří byli rozhořčeni podzimními událostmi a poukazovali na zacházení s Čechy v obsazeném území. Němečtí utečenci a především židé, proti nimž měla být zvlášť veliká nenávist, měli být vyhoštěni za hranice. Snahy hraničářů o rozjezd živnosti v okrese Německý Brod narazily na překážky místní činitelů. „Tomu se brání a je proto nesnadným ve věci rozhodovati tak, aby obě strany byly spokojeny. Obyvatelstvo národnosti židovské a německé se zatím otevřeně nepokusilo o nabytí samostatných živnostenských nebo jiných oprávnění“. V Ledči nad Sázavou veřejnost vycházela vstříc uprchlíkům a obce se o ně staraly podle svých možností. Na Kolínsku a v Nymburku neměla přítomnost „lidí bez domova“ vliv na zneklidnění obyvatelstva. Oproti tomu v Moravské Ostravě je přijímali v prvních chvílích spíše s rozpaky.

Uvedené případy ukazují, že převážná pozornost situačních zpráv se soustředila na uprchlíky německé národnosti a židy. V případě Čechů-uprchlíků jsou zmínky drobnější a vztahují se zejména na odpor a obavy z možného otvírání živností a vzniku případné konkurence pro starousedlíky. Lze předpokládat, že tento názor rezonoval především mezi vnitrozemskými obchodníky a živnostníky. Na druhou stranu byl do jisté míry přehnaný, neboť legislativní úkony možnosti volného podnikání podstatně snížily. Navíc se patrně ve většině případů jednalo pouze o obavy, neboť v řadě míst se židovští a němečtí utečenci o otevření živností vůbec nepokusili. Navíc uvedené informace mohly posloužit k tomu, aby byl vyvíjen nátlak na vyšší úřady k vyhoštění do pohraničí, či později k zajištění emigrace těchto uprchlíků.

Objevovaly se totiž obavy o další nárůst menšin ve vnitrozemí, které by mohly mít národnostní požadavky, z čehož se vyvozovala možnost opakování historie podzimních dnů, které skončily mnichovskou konferencí. Zjednodušeně v duchu jednoho z tehdejších hesel „Republika malá, ale naše“. Ve vztahu vnitrozemců k demokratickým Němcům užívaly depeše označení chladný poměr, nedůvěra, averze i rozhořčení. Řada hejtmanů do této kategorie zahrnovala i židovské uprchlíky. V tomto směru je tento pohled limitován, jak se dále ukáže. Rozšířenější ve vnitrozemské společnosti byly protižidovské nálady. Konkrétní antisemitské akce vyvíjely pouze krajně pravicové strany a organizace, což představovalo hrstku české společnosti. Projevovaly se vylepováním plakátů a rozšiřováním letáků s protižidovskými hesly na celém neobsazeném území Čech a Moravy. Židovské obchody a někde i okna bytů polepovaly nálepkami s textem „židé ven!“ V okrese Blatná to byly lístky s nápisy „židé“ a „Nejste vítáni“. Obdobné nápisy „židé, nejste zde vítáni“ se objevily i v Roudnici nad Labem. V Olomouci pomalovali obchody texty „Nekupujte od židů“ nebo „Pašuješ peníze, jdi do Palestiny.“ V Plzni byly zabaveny nálepky: „Pozor na peníze – žid.“ Policejní vyšetřování letákových útoků dospělo k závěru, že se jednalo o akci fašistické Vlajky, kterou řídilo její pražské ústředí. Letáky rozváželo nákladní auto po různých městech. Uvedené projevy také neměly být skutečným přáním většiny obyvatelstva. Pravicové bojůvky provedly další akci 21. října 1938, kdy vytloukly okna zbraslavského bytu Viktora Weisskopfa. Zpráva uvádí, pachatel spáchal čin pravděpodobně ze zášti k příslušníkům židovského vyznání, neboť kromě majitele bydlely v domě ještě čtyři rodiny židovských uprchlíků ze severních Čech. Organizovaly i demonstrace v Praze a Plzni v polovině října 1938, při nichž provolávaly různá antisemitská hesla. Na Ostravsku organizovaly výtržnosti (antisemitské letáky, útoky na židovské obchody v lednu 1939) tzv. Gajdovy gardy, které vznikly z členů Národní obce fašistické. Došlo i k použití výbušnin. Pachatel útoku proti židovskému učňovskému útulku v Mariánských Horách nebyl vypátrán. Na druhou stranu na Lounsku vyvolávalo vyhánění židů z pohraničí, kteří v nepříznivém počasí trpěli na delimitační čáře, velikou nelibost vnitrozemského obyvatelstva.

Na základě vzpomínek a dalších zpráv můžeme doplnit situační zprávy o detailnější pohled na přijímání antifašistických Němců. V září 1938 popisovaly novinové zprávy recepci uvedených uprchlíků jako všeobecně vstřícnou. V moravském Šternberku se Češky staraly o jejich stravování. „Češi donášeli běžencům i pečivo, šaty a prádlo, neboť mnozí uprchli z domova bez řádného oděvu. Henleinovci si bídy svých soukmenovců vůbec nevšímali, uprchlíci však vděčně uznávali obětavou pomoc českých občanů. Od nichž, jak sami přiznali, se toho nenadáli.“ Obdobně ve Dvoře Králové příchod antifašistických Němců vyvolal vlnu spontánní solidarity.

Německá sociální demokratka Maria Lippertová z Chebska vzpomínala na pobyt v Plzni, kde v uprchlickém táboře bydleli společně němečtí sociální demokraté a komunisté. „Jedna Češka si mne tam vyzvedla a vzala mne k sobě do rodiny. Před Mnichovem si na chování Čechů nemohl opravdu nikdo stěžovat.“ V říjnu ji stejná rodina odmítla dále ubytovávat. Po Mnichovu všeobecně kladný vztah k demokratickým Němcům vystřídal spíše diferencovaný poměr chladný i negativní, který se lišil podle místních podmínek. Tehdy se objevila i posměšná říkanka „Buďte klidni“ s verši zaměřenými proti německým antifašistům. „Tak jsme naše hraničáře, vypekli na celé čáře, za to chystáme zas hrnce, pro demokratické Němce. S každým jídlem rostou chutě, Adolf sežral doly, hutě, Jak by ne, když v hrnci je, bolševická Francie.“ Konkrétní případ jednání zaznamenala zpráva ve středočeských Velvarech, kde se místní velitel četnické stanice bránil vyložení 120 německých uprchlíků. Místní občané se stavěli všeobecně proti jejich zdržování ve městě. Sbor dobrovolných sester, který sbíral naturálie pro hraničáře, pak učinil usnesení, že žádné naturálie „nesmí být věnovány“ německým utečencům. „Občanstvo vyslovuje naději, že uprchlíci budou co nejdříve dopraveni do Chomutova (odkud pocházeli – pozn. J. B.).“

„Obezřetný“ přistup k mase německých demokratů doprovázela též solidarita a pochopení obyčejných lidí především ve vztahu k jednotlivcům. Nejčastěji potom, co se seznámili s konkrétním uprchlickým osudem. Jedna z německých antifašistek vzpomínala, jak komunistický starosta v Berouně vytáhl její přítelkyni z vlaku, který nuceně odvážel uprchlíky zpět do pohraničí, a zajistil ji práci v lese. Komunista Walter Tschapek z Nového Města pod Smrkem kladně popsal přijetí u české rodiny, která ho dokonce přihlásila do školy. Řada vnitrozemských obyvatel pomohla i skrze sbírky.

Z hlediska poměru místních úřadů hrála roli politická příslušnost obecních představených. Podle německých sociálních demokratů existoval rozdíl mezi chováním obyčejných lidí, kteří byli pokud možno přátelští i chápající, a orgánů v rukou agrární strany a ostatních nadřízených institucí, které měly politicky blízko agrární straně. Obdobně situaci popsal jeden z informátorů exilové německé sociální demokracie (SoPaDe): „Úřady a české obyvatelstvo přijímaly skutečně rozdílně, a když jsem přišel do takového tábora, mohl jsem na ubytování rozpoznat, jestli tady v místě nebo na okrese má odpovědnost agrárník nebo sociální demokrat. Všeobecně to bylo tak, že obyvatelstvo pomáhalo, kde mohlo, pomáhali dokonce i republikáni.“

Specifickou oblast představovalo Ostravsko. Zprávy o tvrdém zacházení polských úřadů s českou menšinou na odstoupeném Těšínsku podpořené masivním přílivem uprchlíků vedly k vzedmutí protipolských nálad. V Moravské Ostravě došlo obdobně k několika incidentům (stržení polského znaku z polského konzulátu, pokus o sestřelení polského orla z průčelí budovy Polského domu). Objevily se i pokusy o zorganizování demonstrace uprchlíků prostřednictvím letáků českých fašistů proti vypovídání československých státních příslušníků z Těšínska či snahy o odstranění obrazů ve škole a restauraci v Polském domě.

Dalším prvkem, který zprávy zmiňovaly, byly projevy antagonismu mezi uprchlíky a nezaměstnanými. Existovaly obavy z velkého množství lidí a možnosti jejich uplatnění. „Po stránce sociální děsí se lidé nad počtem státních zaměstnanců a jiných veřejných, kteří přibyli k úřadům, jakož i nad rostoucím počtem přicházejících zaměstnanců soukromých, kteří bývají s okamžitou platností ze zabraných podniků propuštěni a dovnitř republiky vypuzeni.“ Nezaměstnané znepokojovaly informace, že by migranti mohli být privilegováni. „Pokud se týče uprchlíků, jsou také stesky českých občanů, že někteří občané německé národnosti, kteří přišli z odstoupeného území, jsou ihned zaměstnáváni i ve státních službách (na dráze) na úkor zdejších českých osob a jsou případy, kdy takový státní zaměstnanec nechává svoji rodinu v odstoupeném území a nehodlá ji sem přestěhovati a své příjmy odesílají za rodinou.“

Příliv pracovních sil vyvolával snahy o propuštění Němců a židů ze zaměstnání a jejich nahrazení příchozími Čechy. Rezoluce měly někdy ultimativní podobu. „Občanstvo projevovalo rozhořčení, že ve zdejších průmyslových závodech jsou dosud zaměstnáni zaměstnanci německé národnosti na úkor zaměstnanců národnosti české, kteří byli z některých závodů v okupovaném území Německem propuštěni. Všeobecně se prohlašuje, že nebude-li sjednána v brzké době náprava, může dojít k vážnému nepokoji na Kladně.“

Nárůst počtu obyvatel vyvolával oprávněnou starost o zvyšování obchodních cen, ukázalo se, že v naprosté většině okresů k výkyvu cen došlo jen velmi krátkodobě. Problémy se zdražováním se objevily, nedošlo k nim v oblasti maloobchodních cen, nýbrž v odvětví bydlení. Jev zasáhl takřka celé území státu.

Nenarůstaly jen ceny za stávající pronájmy, ale velký nedostatek bytů způsobil, že se nabízely místnosti méně vhodné za poměrně vysoké činže. „Dlužno poukázat na to, že u částky majitel domu jeví se snaha činži zvýšiti, což se praktikuje tím způsobem, že dosavadní nájemníci jsou vypovídáni, aby se od těch, kdož již za každou cenu chtějí bydlet, dostalo zvýšené nájemné.“ Objevily se i případy úmyslného neposkytnutí volných bytových prostor ve prospěch uprchlíků. V Moravské Ostravě byly krajně pravicovým tiskem zneužity problematické ubytovací poměry k rasisticky motivovaným tvrzením. „Zatímco přicházející čeští vlastenci trpí v nedůstojných podmínkách, původci všeho zla – židé – se ve městě ‚roztahují‘, provádí machinace s byty a jako živnostníci, lékaři či advokáti ‚ujídají chléb‘ Čechům z těchto oborů.“ V prvních týdnech nového roku zprávy popisovaly místy proměnu vztahu domácího obyvatelstva k německým uprchlíkům. „Ve vzájemném poměru občanů různých národností je patrno ve zdejším okrese (Pelhřimov – pozn. – J. B.) zeslabení původního rozhořčení proti osobám německy mluvícím. Antipatie proti židům trvá.“ Obdobně na jihočeském Blatensku vymizely dosavadní averze. Okresní hejtman v Mladé Boleslavi označil „vzájemný poměr obou národností za dobrý.“ Stejné charakteristiky se dočkal i vztah Čechů a německých utečenců v Herálci na Humpolecku, přesto mezi nimi přetrvávala nedůvěra. „Jednotlivci poukazují na to, že vydržováním uprchlíků se stát zadluží a ochuzuje. Všeobecný jest odpor proti židům, jmenovitě v Humpolci, kam přišli jako uprchlíci židé vesměs příbuzní zdejších židů obchodníků.“ Na Sedlčansku se projevovalo přání, aby jinonárodní utečenci „byli co nejdříve vráceni zpět do svého dřívějšího bydliště“. Protižidovské nálady kontinuálně pokračovaly, což dokládají i jiné relace. „Civilní orgánové při pátrání po nehlášených uprchlících z pohraničí velmi často slyší od majitelů domů a bytů ostré narážky na židy.“ Mezi obyvatelstvem se diskutovalo o chystaném protižidovském zákonodárství. „Mnoho se mluví o chystaných zákonech ohledně židů. Většina lidu židy lituje, ale všichni se shodují v tom, že jest nutno i židovskou otázku u nás řešiti vzhledem k sousedství s okolními státy.“ Život se vracel do původních kolejí a projevy spontánnosti ustávaly. Působila tu stísněná dobová nálada, obavy z budoucnosti státu, pocit ponížení Čechů ze strany Němců i tradiční lidské sobectví a předsudky.

Z téhož období máme k dispozici informace o Romech, kteří byli vyhošťováni z okupovaného území. „Tito byli z odstoupených krajů vyhnáni a potulují se ve zvýšeném počtu na zdejším státním území, ač mnoho jich není ani našimi státními příslušníky. Návrhy na jejich vyhoštění byly podány, vyhoštěni však nebyli. Bylo by velice nutno, aby cikáni byli přidržováni konečně jednou k práci, jinak rozhořčení obyvatelstva proti cikánské metle bude vzrůstati.“ Znepokojivým účinkem působily krádeže, které se jim připisovaly, což přispívalo k podpoře snah o zřízení kárných pracovních táborů. „Bylo by proto záhodno, kdyby otázka cikánů byla radikálním způsobem (zřízení pracovních táborů) a jinými opatřeními rozřešena.“ Když ministerská rada v únoru 1939 schválila jejich zřízení, některé zprávy to uvítaly. „Venkov zejména s radostí přivítal, že zřízeny mají být kárné tábory a že tím se obyvatelstvo venkova zbaví metly jeho, cikánů, tuláků a povalečů.“

Relace zachycují taktéž názory hodnotící pomoc starousedlíků a sbírkovou činnost. Výše vybíraných částek, široká účast a frekvence samotných sbírek byly projevem toho, že většina společnosti s postiženými soucítila. Dobová rozhlasová relace sice popisovala, že pochopení obyvatelstva bylo všeobecné, ale musíme kalkulovat i s velkým tlakem a výzvami rozhlasu, novin a časopisů ke štědrosti. Přestože sbírky lidé přijímali příznivě, místně se projevily názory jednotlivců, kteří poukazovali na to, že „vydržováním uprchlíků se stát zadluží a ochuzuje“. Problémy se vyskytly především při odvádění sbírek. Obyvatelstvo požadovalo, aby alespoň část ze sebraných peněz zůstala v místě výběru. Svědčí o tom i záznam se situační zprávy z okresu Humpolec: „Výsledek sbírky na uprchlíky obyvatelstvo vítá, ale zároveň odsuzuje odeslání peněz do Prahy, případně do jiného kraje, neboť se domnívá, že tím bude lid zdejšího chudobného okresu tím více ochuzen.“

Situační zprávy se hodnocení přijímání českých uprchlíků vyhýbaly. K hledání odpovědi proto můžeme využít vzpomínek jich samotných. Při analýze sdělení lze prohlásit, že někde hraničáře přijali vlídně a jinde méně přívětivě s jistými výhradami. Určité obměny v kladném smyslu nastaly po osobním kontaktu, kdy lidé oceňovali utrpení, které uprchlíci prožili.

Příliv utečenců do vnitrozemí mohl působit i rozpačitě, o čemž svědčí vzpomínka malé dívky z Děčína: „A přitom lidé ve vnitrozemí ještě všechno nechápali a divili se, proč utíkáte – co se vlastně děje?“

Sami ve vzpomínkách akcentovali spíše vyhraněné černobílé přijetí. Pro názornou ukázku můžeme uvést několik příkladů nejdříve tzv. méně vlídné recepce s výhradami. „Žádný z nás (uprchlíků – pozn. J. B.) si nezasluhoval tolik poznámek od našich lidí, které jsme museli přijmout.“ Ani soužití s příbuznými nemuselo být bez problémů. „Když jsem se usadil v novém působišti, příliš vřele jsem přijat nebyl, ačkoliv mám zde několik příbuzných.“ Poměrně často se objevovaly poznámky o vině za poměry ve státě. „K tomu všemu jsme museli ještě poslouchat od místních občanů, že za vzniklou situaci ve státě jsou právě vinni všichni uprchlí Sudeťáci.“ Některé výtky se týkaly údajného „vyjídání“. „Vy český psi, hraničáři, jdete nám sem dělat zlo a vyžíráte vojenskou kuchyň. To neštěstí přišlo ze severu a přinesli to hraničáři.“ Se slovy „ten nás přišel vyžírat“ se setkal i hraničář žijící v Rožnově.

Jiný druh výčitek zaslechl účetní František Budín. „Kdybyste se k nim (tj. Němcům – pozn. J. B.) chovali slušně, tak jste tam mohli zůstat.“ Stejné zkušenosti získal sociální demokrat Ernst Raim při jednání s lužanským starostou, který se ho ptal: „Nemohli jste se ňák vyrovnat s týma henleinovcema? Proč jdete sem? Desetkrát Hitlera než jednou Stalina.“ S výhradami se setkali i uprchlíci v Praze. „Kdybyste se lépe s Němci snášeli, tak jste nemuseli utíkat! A přitom utíkali s námi i někteří demokratičtí Němci! Hraničáři vzpomínali, že na ně lidé pohlíželi i jako na výletníky. Někdy slýchávali, že jsou přivandrovalci.

„Nepřivítali nás hezky, opravdu ne. Na návsi byla kašna, kam se chodilo pro vodu. Když jsme tam s maminkou přišly, ženské se do nás pustily, že jsme přivandrovalci, že jsme tam měli zůstat a s Němci se snášet. Jeden voják zrovna napájel koně a okřikl je, že je to zítra může potkat taky.

Druhý den to nebylo; až za půl roku.“ Ve výpovědích lze nalézt určité vzory stereotypního chování některých vnitrozemců k utečencům. Jednak to byl přístup „za všechny nynější těžkosti můžete vy“, nebo také „kdybyste se k Němcům chovali dobře, nemuseli jste utíkat.“ Vedle „přezíravého pohledu“ starousedlíků na uprchlíky a užívání označení „přivandrovalci“ to bylo stanovisko „ti nás přišli vyžírat“.

Řadě hraničářů vadil i určitý odstup a chladné přijetí. D. Svobodová popisovala nevlídné jednání ředitele gymnázia v Turnově. „Volal nás do ředitelny a důrazně nám sděloval, že se musíme vrátit do svých měst a škol. Snažili jsme se mu odporovat a vysvětlovat situaci, nedal na nás a doslova nás vypovídal, vystrkoval. Ovlivněni jeho postojem nás kantoři ani spolužáci nepřijali. Byla to trpká zkušenost.“ Žena bydlící v Kněževsi na Rakovnicku vzpomínala: „Nemám na to hezké vzpomínky. Němci nás vyhnali a Češi nás nechtěli! Zde nás přivítali velice špatně, nechtěli nám prodat vejce, mléko atd. Teprve až později, když jsme se zabydleli.“

Řada hraničářů akcentovala pozitivní zkušenosti v souvislosti s přijetím ve vnitrozemí. „V obci Bříze (tehdejší okr. Roudnice n/L. – pozn. J. B.) byl jsem přijat upřímně, až s pláčem, že jako Čech se vracím ke svým Čechům.“ V podobném duchu se nese i názor uprchlíka žijícího v Nymburce: „Byl jsem přijat vlídně, neb jsem přišel mezi své vlastní lidi.“ Stejného znění byl i další případ z Polabí: „Mohu říci, že jsem byl přijat velmi vlídně, neb jsem přišel mezi své vlastní lidi k rodičům své manželky, která pochází z Peček u Poděbrad.“

Některé vzpomínky měly i charakter poděkování úřadům za poskytnutou pomoc. „V Ú. jsem bydlel v prázdné světničce a byl jsem úplně spokojen s přijetím i zaopatřením. Místní pomocný výbor dělal vše, abychom byli spokojeni. Nákladem obce dostalo se nám po dobu několika měsíců stravy a plné ochrany.“ Na Roudnicku vznikla jednotná organizace, která zastupovala zájmy uprchlíků. Jejím jménem sepsali poděkování okresnímu úřadu za veškerou poskytnutou péči. „S pocitem vděčnosti a uznání dovolujeme si Vás, vážení pánové, tlumočiti jednomyslné rozhodnutí shromáždění volného sdružení hraničářských uprchlíků a poděkovati Vám co nejlépe za veškerou pomoc a péči, kterouž jste od prvopočátku všem potřebám a přáním hraničářů vždy ochotně věnovali. Usnesení k napsání tohoto dopisu bylo jednomyslné.“

Uprchlíci reflektovali i špatné zkušenosti s činností úřadů. „Byli jsme pak dlouhou dobu bez prostředků. Psali jsme do Prahy na různé instituce, jaké bezpráví se nám přihodilo, ale nedostali jsme nikdy žádnou odpověď.“ I úřední záznamy tyto zážitky potvrzovaly. Na pomocném výboru v Rakovníku se kumulovaly stížnosti na nepřístojné jednání s hraničáři policejní kanceláří tamějšího okresního úřadu. „Dokonce byla zjištěna celá řada případů, kde byly uprchlíkům odpírány vyživovací příspěvky. Takže namnoze jsou nuceni obživovat se žebrotou.“ Někdy za vším stála pouze neznalost nových předpisů a zákonů, jimiž se úřady řídily. „V dopisech je stěžováno na postup úřadů a zejména na to, že je uprchlíkům ztěžováno se v určitém místě usadit, nalézt zaměstnání a živit se…“. Projevovalo se to i při pokusech o otevírání živností. „Nějaké živnostenské provozování nám hraničářům nepovolují, poněvadž nás stále považují jako cizince.“

Novinové zprávy vyzývaly při jednání s utečenci k lidskosti. „Do redakce přišel dopis sudetského Němce, který byl svědkem nevlídného jednání s českými hraničáři na jednom úřadě. Od té doby přišlo množství trpkých stížností přímo od postižených českých lidí. Nezevšeobecňujeme. Jde o jednotlivce. Co říci ženě, která si stěžuje, že někdo na ni na úřadě vybafl: Nelezte nám sem pořád! Snad jí opravdu nemohli vyhovět. Ale musí se k té beznaději přidat ještě hrubství? Jak vyplývá z komentáře, jednalo se spíše o individuální případy než o obecný trend. Někteří lidé měli zkušenost dvojí, negativní i pozitivní. Záleželo na tom, kde a s kým se setkali. Někdo získal zápornou zkušenost s recepcí ve škole, ale i dobrý prožitek z přijetí ve vnitrozemské rodině. Často se vyskytly stesky nad ztrátou původního zaměstnání nutností vykonávat jinou profesi.

Problémů uprchlíků využívali i lidé, kteří se chtěli přiživit na jejich těžkém osudu různými způsoby, ať už zprostředkováním prodeje nemovitostí a emigrace (tzv. obchodníci s falešnými pasy), či jejich okrádáním, nebo dokonce obchodováním se ženami. Jaroslav Šíma, který se ve své práci pokusil využít problematiky i k formulaci zobecňujících soudů týkajících se sociální teorie a péče, uvedl, že každá sociální po- mocná akce mimo nových případů přináší i činnost podvodníků a vyděračů, kteří stojí za lidskou bídou a lidským zlem. Případy obohacování se v řídkých případech objevily a ústřední orgány se jim snažily zabránit.

Jednotlivosti neušly pozornosti dobového tisku. „České Slovo“ popisovalo příběh jednadvacetiletého kočího Josefa Krále, který se v době vrcholící sudetské krize vydával v Brandýse nad Labem za uprchlíka z Liberce. „Prohlašoval, že si zachránil jen to, co měl na sobě.“ Jak se později ukázalo, v severních Čechách nikdy nebyl. Vymyšleného osudu zneužil k získávání darů ve svůj prospěch. Svoje jednání omlouval opilostí. Za rozšiřování nepravdivých zpráv dostal podmínečný trest vězení na čtrnáct dní. Jak uváděl komentář, jednalo se o jeden z podobných skutků, kdy „lidé zneužili vážných dnů k lehkému živobytí“.

Listopadové novinové zprávy upozorňovaly na neoprávněně konanou sbírku. „Po Praze se v poslední době potulovala různá individua se sběracími archy. Tvrdili, že vybírají na hraničáře.“ Ve skutečnosti končily peníze v jejich kapse. Objevil se i případ okradených uprchlíků, který projednával krajský soud v Praze v březnu 1939. Utečenci si při průchodu obcí Humny u Slaného uschovali kufry u horníka Františka Chotaše a jeho ženy do doby, než by našli ubytování u svých příbuzných ve vnitrozemí. „Manželé Chotašovi ochotně uprchlíkům vyhověli, ale v jejich nepřítomnosti otevřeli si uzamčené kufry a vybrali z nich, co se jim hodilo. Bylo toho celkem ze čtyř kufrů asi za 3800 Kč.“ Státní zástupce zažaloval oba pro zločin krádeže a trestní senát je odsoudil k trestu těžkého žaláře na dobu čtyř měsíců. „Vzhledem k tomu, že byli poškození lidé nalézající se v nouzi a v poměrech zvlášť tísnivých, uznal soud na trest nepodmínečný přes to, že oba manželé jsou dosud zachovalí,“ stálo ve zdůvodnění rozsudku.

Složitou situaci „lidí bez domova“ zneužívaly různé soukromé osoby a bankovní „podniky“ k zprostředkování prodeje nemovitostí v okupovaném území či vyjednání emigračních formalit. Jeden ze závažných skutků se dostal na stránky novin na začátku listopadu 1938. „V poslední době vyskytly se případy, které způsobují hrubou nelibost mezi občanstvem Republiky československé a jsou také náležitě odsuzovány. Snaží se těžit z neštěstí našich lidí usazených v pohraničí a těmto nabízejí různé služby, na nichž vydělávají zejména pak zprostředkování prodeje nemovitostí v tomto území se nacházejících.“ Nezákonné aktivity tajné banky v Praze XII. byly rychle ukončeny. „Zakročila ihned policie, která bankovní závod zapečetila a jeho majitele, který již jest policii známý, vzala do zajišťovací vazby. U zatčeného tzv. bankéře nebyla nalezena ani koruna a jeho jednání hraničí s podvody. Policie opětně na tyto skutečnosti upozorňuje a žádá, aby o každém takovém podobném případu byly bezpečnostní orgány uvědomeny. Není doposud přesně zjištěno, kolik lidí bylo tímto pokoutním bankovním závodem poškozeno. Proti těm, kteří chtějí využít národního neštěstí, bude co nejpřísněji postupováno.“

V Lidových listech s titulky „Zločiny na uprchlících jsou nejstrašnější. Podvodní farmáři z La Pazu okrádají uprchlíky“ se poukazovalo na pochybné informátory ze zahraničí, kteří poskytovali poradenské služby uprchlíkům, kteří chtěli odejít do emigrace. V tomto případě tvrdili, že pochází z latinskoamerických zemí a za poskytnuté rady, prostředkování, zálohy na kolky vybírali určité finanční obnosy. Zápisné činilo 100 Kč, další poplatky dosahovaly výše i 2800 Kč. Dva postižení se obrátili na bolívijského konzula, který zakročil u pražské policie, aby viníci byli zadrženi. „S lidskou bídou se obchodovat nesmí a také nebude,“ uzavírala novinová zpráva.

V období evakuace pohraničí docházelo k předražování cen za dopravu nábytku do vnitrozemí. „Z chaosu těží někteří špeditéři až nekřesťanským způsobem, přesvědčují lidi, že je nutné území opustit. Za odvoz nábytku požadují i 5–10 000 Kč. Proto nechybí případy, kdy některé rodiny jsou ochotny nábytek raději rozštípat.“ Někdy se věci během přepravy „ztratily.“ „Řidič s kumpánem se neostýchali a před maminkou vyhodili během cesty asi dvě bedny knih do příkopu, kde jak tušila, byli jejich spolukumpáni připraveni si je odvézt.“

Lidové noviny upozorňovaly na případ z doby evakuace pohraničí, kdy jeden z pražských občanů nabídl hraničáři z Litoměřic zprostředkování přesunu zanechaného nábytku. Uprchlík předal osobě zálohu a klíče od bytu. „Na nábytek čekal marně a brzy se mu donesla zpráva, že mu nějaký člověk rozprodává bytové zařízení, koberce a porcelán.“ Pachatel byl zatčen v hotelu, kde utrácel získané peníze. „Přiznal se, že prodal koberce, porcelán, psací stroj a nějaké drobnosti, aby měl na cestu a pobyt v Karlových Varech.“

Kriminální činnosti se nedopouštěli nejen někteří starousedlíci, nýbrž také někteří z uprchlíků. Jeden z článků se zmiňoval o podvodu, který na účet ostatních hraničářů spáchal Václav Hořčic z Přimdy. Po příchodu do Prahy nechal natisknout 2000 letáků, ve kterých apeloval na lidský soucit, neboť okupované území opustil i se svou rodinou. V prospektech pod fingovanou firmou Svaz hraničářských rodin, která ve skutečnosti vůbec neexistovala, se dožadoval podpory od široké veřejnosti. K tomuto účelu si založil vkladní knížky, na které si nechal příspěvky zasílat. Za několik dní získal 1700 Kč. Během soudního přelíčení nemohl pochopit, že se dopustil podvodu. Opakoval, že jako člen SOS pracoval pro stát a nakonec ztratil domov. Rozsudek krajského soudu ho odsoudil k 5 měsícům těžkého žaláře nepodmíněně. Vybrané příspěvky obdržel Výbor pro pomoc uprchlíkům.

Je nesporné, že při velkých přesunech obyvatelstva dochází i k migraci lidí s kriminální minulostí. Při prohlídce uprchlické ubytovny v Buštěhradě u Kladna četníci zjistili, že „v místní uprchlické ubytovně se nalézají lidé, kteří už měli konflikty se zákonem.“ Jeden z nich utekl z vyšetřovací vazby krajského soudu v Mostě, kde byl držen pro loupež a pokus o vraždu v Žatci. Druhý si odpykával trest za vyloupení žateckého divadla. „Podvodným způsobem se dostal do tamější nemocnice, neboť si rozřezal břicho. Při záboru odkud utekl a vloudil se do skupiny nevinných uprchlíků.“ Oba byli předvedeni a posléze předáni do vězení. Před vánočními svátky se ve slánském okrese rozmnožily krádeže potravin a kuřiva. Četnictvo nabylo přesvědčení, že krádeže páchali zloději z povolání, kteří se ze severu Čech dostali s uprchlíky do „zázemí.“ V listopadu 1938 šokovala novinová zpráva, že sudetoněmecký uprchlík zavraždil matku svého přítele pro téměř 5000 Kč. Krátká novinová zpráva zdůraznila dobré charakterové vlastnosti zavražděné v samotném titulku: „Krutě se odvděčil za dobrodiní. Matka mu dala několikrát najíst.“

Shrneme-li tyto informace, můžeme konstatovat, že byly registrovány případy, kdy někteří starousedlíci využívali osudu uprchlíků k vlastnímu obohacení. K častějším přečinům patřilo zprostředkování a předražení vystěhování majetku uprchlíků z pohraničí a vyjednání emigračních formalit, k čemuž nebyly prostředkující osoby oprávněny. Většina ostatních skutků představovaly pouze jednotlivosti bez obecné platnosti. Obecně veškeré tyto jevy byly většinou české společnosti odsuzovány.

Problémy vzájemného soužití uprchlíků a starousedlíků – stížnosti

Trvalejší přítomnost uprchlíků v určitých lokalitách přinášela další problémy vzájemného soužití se starousedlíky. Specifickou složkou se pak staly tábory (hromadné ubytovny). Ubikace byly proponovány jako oddělené podle národností a pohlaví. Vzhledem k prostorovým problémům to pokaždé neplatilo. Zaměřme hledáček pozornosti na problémy, které koexistence vyvolávala. Ve zprávách zasílaných Ústavu pro péči o uprchlíky se objevila celá řada stížností na chování utečenců, které lze zobecnit pouze v některých případech, neboť často představo- valy pouze „výstřelky“ od běžné normy.

Některým obyvatelům vnitrozemských okresů vadila „pyšnost“ řady běženců, kteří po útěku do republiky předpokládali, že „mají na vše právo jako hraničáři“, kteří žili v území, které bylo osídleno německou menšinou, a konali tam službu pro národ. Tudíž očekávali za službu vlasti v národnostně smíšeném území nejlepší zaopatření.V této souvislosti Masarykův lid upozorňoval na rozhořčení obyčej- ného hraničáře nad obtížnými životními podmínkami v ubytovnách.

„Očekával jsem, že se tisk s veškerou srdečností a upřímností ujme předně hraničářů-uprchlíků, kteří od počátku října tudíž téměř dva měsíce, všelijak žijí po táborech, hospodských sálech a nemožných dírách. Snad se nedomnívali oni ‚nasycení‘, že českým, ožebračeným, duševně i nervově rozvráceným hraničářům budou stačit vojenské kavalce, napresované do venkovských tanečních sálů a místností nebo oddělený život rodinný (muži a ženy s dětmi zvláště) a stravování Červeným křížem.“

Protože docházelo k migraci všech sociálních složek obyvatelstva, vyskytli se mezi nimi i lidé, kteří měli konflikty se zákonem. Někteří svým chováním pobuřovali úřady a místní občany. Mnozí přeloučští uprchlíci byli komunisté, což dávali najevo zpěvem bolševických písní, ale i kritikou poměrů v Československu. Jeden z nich byl potrestán za proslov, v němž tvrdil, že utečenecké zaopatření ve skutečnosti financují Britové a nikoliv československé úřady. „Národní koleda je zlodějna, mastí si kapsy ti, kteří jsou u mastné mísy. Musí přijíti tvrdá ruka Vorošilov a Moskva. Československá vláda Beranova, že nebude déle trvati jak do 15. března a že si nebude moci mazat kapsy za anglické peníze.“ V případě Beranovy vlády se zmíněný rebel mnoho nezmýlil, neboť skončila v dubnu 1939. Zmínka o anglických penězích je do jisté míry pravdivá, neboť Ústav pro péči o uprchlíky sanovaly finance britské půjčky. Mimoto část prostředků vložil i stát. Výtěžky ze sbírek mezi obyvatelstvem zůstávaly často z určité části v místě výběru, takže uvedená poznámka se nezakládala plně na skutečnosti. Jeden z utečenců, který pocházel ze Slovenska, pronášel kritické národnostně zabarvené připomínky. Pardubický hejtman nabádal, aby se v táborech v Praze a okolí vykonaly prohlídky a „lidé takového ražení“ se poslali do venkovských ubikací, poněvadž tam mohli být podrobeni lepší kontrole. „Pouze rázné kontroly mohou zajistit klid a pořádek.“

Někde „lidé bez domova“ nadměrně holdovali alkoholu. „Někteří navštěvují hostince, popíjejí nad obvyklou a přípustnou míru, chovajíce se pak v ubikacích způsobem, jenž budí všestrannou nelibost.“ Jeden z uprchlíků byl za krádež v hostinci dodán do soudní vazby. Nezůstalo pouze u tohoto druhu přestupků a trestné činnosti. V ubikacích se vyskytli i mladíci toužící po dobrodružství. Vymlouvali se na nebezpečí ze strany ordnerů. Revize provedená v hromadném táboře v Náměšti nad Oslavou totiž zjistila, že rodiče některých nezletilců zůstali v obsazeném území, kde provozovali živnosti, nebo tam měli hospodářství, přestože jejich děti utekly do vnitrozemí. Znepokojivě působilo především to, že některé děti odjely ke svým rodičům na návštěvu a opětovně se do tábora vrátily. Vyvolávaly přesvědčení, že jejich útěk nebyl podložen skutečnými problémy. Tvrzení potom částečně potvrzoval případ chlapce, který svévolně utekl svému otci velkostatkáři. Nakonec byl předán rodičům, kteří za něj museli nejprve zaplatit všechny výlohy. Podobná situace nastala ve Svatobořicích u Kyjova, kde bylo umístěno přes 600 mladých mužů mezi 16 a 30 lety z okresů Moravská Ostrava, Místek a Frýdek. Také tady se objevily pochybnosti o pravdivosti důvodů útěku. Předpoklad se částečně potvrdil, neboť krátce po příjezdu mladíků přišly dopisy od jejich rodičů, kteří žádali návrat svých dětí do odstoupeného území.122 „Dlužno souditi, že mnozí z uvedených mladíků nebudou vlastně skutečnými uprchlíky, nýbrž se bude jednat o dobrodružnou mládež, která často bez vědomí rodičů o své ujmě, nebo zlákána kamarády se vydala za dobrodružstvím, cestuje na útraty státu a dává se vydržovat z veřejných prostředků.“

Zmíněné případy vyvolávaly rozhořčení u starousedlíků, neboť pomoc poskytovaná utečencům jim připadala zbytečná. Navíc mladíci vyvolávali konflikty se starousedlíky. Během ledna 1939 se v táboře v Náměšti nad Oslavou uvolnila kázeň, utečenci svévolně chodili po městě, nedodržovali domácí řád, žebrali a nedbali napomenutí správce ubytovny. „Mladí členové uprchlického tábora chodí po hospodách, kde tropí s místními obyvateli výtržnosti, chovají se vyzývavě ba i urážlivě.“ Jejich jednání probouzelo odsouzení a kritiku. „Jelikož zmíněné živly vážně narušují kázeň v uprchlickém táboře, a protože též místní obyvatelstvo za těchto okolností ostře odsuzuje jejich vystupování a chování a není ochotno nadále podporovat zdejší úřad a pomocný výbor pokud jde o péči o uprchlíky, prosím o pokyn, zda-li je možné ve vylíčených případech nezletilce z tábora vyloučit a poslat je domů ke svým rodičům.“ Navíc občané požadovali, aby úřady zatlačily na rodiče a ti uhradili uprchlickou podporu vynaloženou státem. Tato zkušenost byla spíše specifickou. Na řadě míst se problémy vůbec nevyskytly. „Uprchlíci umístění ve společné ubytovně chovají se vcelku slušně a nedochází mezi nimi ku projevům nespokojenosti.“ Spíše kuriózní případ se odehrál v Červeném Hrádku na Kolínsku, kde se objevilo udání na údajnou prostitutku v táboře. Provedené šetření ukázalo, že se jednalo nejspíše o pomluvy. „Přestože v táboře je několik mladších žen, které podle řečí, jež vedou, mnoho studu v sobě nemají, avšak nevyrostl dosud žádný případ, že by se některá z těchto žen nabízela mužům.“ Ze stejné kategorie pocházejí rovněž stížnosti na údajné odsouzeníhodné nemanželské soužití uprchlíků. „Někteří žijí v konkubinátě, o své rodiny se nestarají a byl zjištěn případ, že jeden železniční zřízenec, uprchlík nově převzatý žije zde v konkubinátě, za kterým přijela jeho zákonitá manželka se 3 dítky a dožadovala se od něho podpory pro děti. Takové případy nepřispějí k uklidnění mysli českých občanů zvláště těch, kteří jsou nezaměstnaní a vidí, že uprchlíci mají ve všem přednost na úkor zdejších osob,“ psal okresní hejtman z Pardubic. Problémy rovněž nastávaly při vykonávání úředních příkazů. Ke konci roku 1939, kdy se likvidovala hromadná ubytovna v Poplzí na Roudnicku, se objevil odpor proti přesunu utečenců do Svatobořic u Kyjova.

Zmíněné případy představovaly spíše jednotlivosti a ne obecné projevy chování a jednání uprchlíků. Častějším přestupkem bylo zneužívání poskytnuté pomoci (prodej poskytnutého ošacení a prádla či zatajení skutečných majetkových poměrů). Nedostatek finančních prostředků umožňoval zařazení do utečenecké péče, na jejíž užití ve skutečnosti zajištěné osoby nárok neměly. Dokonce výše majetku samotných uprchlíků nebyla rozhodující. Kalkulovalo se i s majetkem příbuzných, kteří měli svým blízkým pomoci.

Čtyři uprchlíci z Hostomic prodávali darované oblečení a prádlo. Na jejich jednání upozornila „jedna dobrá Češka provdaná za Němce, ale republikána“, která svůj anonym psaný obyčejnou tužkou zakončila mimo umělého podpisu konstatováním, že „je to hanebné využívání republiky“. Někteří hraničáři zpeněžovali darované šatstvo z fondů londýnského starosty vetešníkovi, aby si opatřili prostředky pro návštěvu hostinců, biografů a jiných zábav. Protože dostávali kvalitní a výhradně vycházkové oděvy, neměli s případným prodejem problém. „Tato situace však jednoznačně ukazovala, že by bylo účelnější poskytovat uprchlíkům použité věci,“ uváděla kontrolní zpráva. Revize zjistila, že na 13 ubikací připadalo 24 případů zisku z darovaného oblečení.

Vyskytly se případy, kdy příděl požadovali lidé, kteří na něj neměli nárok. „Mezi uprchlíky jsou osoby, které hledí využít i této akce pro svůj osobní prospěch a které se domáhají způsobem někdy velmi agresivním individuelního přídělu z ošacovací akce, aniž této pomoci skutečně potřebují,“ uváděl kralupský okresní hejtman. Ve vysočanské noclehárně již obdarovaní běženci nadílku zapřeli a domáhali se dalšího přídělu.

Připravil: Dr. O. Tuleškov

Vydaly České národní listy jako 857. publikaci, která je určena pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha 25.4.2025.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

http://ceske-narodni-listy.estranky.cz